Západní bondage

Rozlišujeme dva základní styly bondage: západní a východní. Západní bondage slouží zejména k znehybnění partnera – například připoutání k posteli, za účelem následné další hry. Používají se provazy (většinou syntetické nebo bavlněné), pouta, šátky – cokoliv. Západní bondage je většinou symetrická, praktická, někdy klade důraz na estetiku (ať už estetiku těla, nebo ozdobného vázání). Cílem je „svázat do nějaké pozice“. Západní se jí říká proto, že je oblíbená především v Americe a Evropě.

Východní bondage

Východní bondage pochází z Japonska a nazývá se Shibari či Kinbaku. Oba ty pojmy znamenají „(pevně) svázat“ (nejen člověka, např. i balík) a jsou to vcelku rovnocenná synonyma. Kupodivu zde neplatí pověstná japonská důslednost, a je to prostě jedno, které používáte. Já jsem zvyklý na shibari.

Shibari se od západní bondáže liší tím, že vázání se stává hlavní náplní BDSM hry. Nejde tedy o to člověka „svázat“, ale „vázat“. Cílem není jen člověka znehybnit, ale pomocí provazů komunikovat a navozovat různé situace. Jde tedy více o proces než o výsledek. Výsledná pozice zpravidla není jedna, ale vystřídá se více poloh. Estetika má často „organickou“ povahu, a polohy těla jsou často asymetrické (oceňována jsou např. prohnutí do tvaru S). Vázat lze něžně či drsně, jemně či pevně, pohodlně či bolestivě, spontánně či technicky, náhodně či plánovaně, jednoduše či složitě, intimně či technicky, masážně, tanečně …

Oproti časté představě nemá shibari pevná pravidla, která by se musela dodržovat. Je to spíše soubor zkušeností, které nasbírali lidé před námi, a kterými se můžeme libovolně inspirovat. Pro dobré zážitky stačí už několik málo poznatků. Zároveň ale shibari nabízí tak obrovskou zásobárnu inspirace, že ho lze studovat po celý život.

Západní a východní bondáž se mezi sebou mohou samozřejmě libovolně prolínat. Nikde není dáno, jak se přesně co má dělat – to je na každém z nás. 

Historie shibari

V Japonsku je málo železné rudy, a tak se zde od pradávna namísto okovů, které známe z Evropy, daleko více používaly provazy. Tyto bojové či policejní techniky s provazem se nazývají Kenpo či Hojojutsu a dodnes se v některých podobách učí. Svázání zajatců či kriminálníků podléhalo složitým pravidlům – např: 

• • Svázaný to musel přežít.
  • Svázaný nesměl být schopen odhalit techniku.
  • Svázání muselo být estetické.
  • Některé svázání mělo být trápivé (mučivé).
  • Pro různé osoby byly určeny různé vzory – dle sociálního postavení nebo závažnosti. Některé svázání mělo způsobit svázanému veřejnou ostudu, jiné mělo být naopak veřenosti nenápadné – např. když byl teprve podezřelý, ale ještě ne odsouzený.

Byla to poměrně rozsáhlá věda, kterou museli vojáci či policisté důsledně ovládat. Neexistoval pouze jeden systém, ale každý japonský region rozvíjel vlastní, a navzájem je před sebou tajili. Z původních poznatků ovšem do dnešních dob zůstaly jen zlomky – většina materiálů se v průběhu věků prostě poškodila či ztratila, nejvíce během druhé světové války. Nicméně něco přece známo je, a pochází z toho i dnešní shibari, byť už je značně pozměněné.

Ito Seiu

Za otce erotického shibari je považován Ito Seiu, který okolo roku 1920 začal svazovat svou ženu a následně ji maloval či fotil. Líbilo se mu, jak standardně přísně upravená a distingovaná Japonka v provazech ztrácí svůj pel – jak se jí mění výraz ve tváři, jak se jí rozcuchává účes, jak se trápí. I podle dnešních měřítek lze jeho díla považovat za krásná. Na jeho práci navázalo mnoho dalších lidí – vystřídalo se několik generací klubů a časopisů a postupně vznikly různé styly a přístupy.

Shibari se od počátku neustále významně vyvíjí. V průběhu let se zdokonaluje technika, bezpečnost, stoupají nároky na estetiku i na proces vázání. Změny lze pozorovat už v horizontu cca 5 let. Přitom samozřejmě ne vše nové je nezbytně nutné používat.

Shibari se během dvacátého století dostalo i do západního světa a pro svojí estetičnost a variabilitu se vedle „západní“ bondáže stalo také velmi populárním. V dnešní době jeho obliba stále stoupá a pro mnohé lidi se stává první BDSM praktikou, kterou reálně provozují. Shibari se hojně a kvalitně vyučuje i v ČR a komunita je poměrně otevřená a civilizovaná, takže i nově příchozí se v ní cítí dobře. K shibari lze také snadno přistoupit jako k umění – může vypadat esteticky a ne příliš perverzně, pročež s ním nemá problém ani širší veřejnost.

V českém i zahraničním shibari se pro vázající partnery běžně používají následující pojmy:

• • Rigger – vázající (doslova „zavěšující“, ačkoliv závěsy se neprovádí vždy).
  • Model(ka) – vázaná osoba.

Tyto pojmy se ujaly zřejmě z toho důvodu, že vazající a vázaný nemusí být partneři ve smyslu „milenci“, a při vázání mezi nimi nemusí docházet k intimnostem. Klidně lze ovšem vázající lidi popisovat jinak (partneři, kamarádi, …).

O provazech

Člověka můžete svázat prakticky čímkoli – šátkem, kovovými pouty, prádelní šňůrou, umělým lanem … všechno má něco do sebe. Při shibari se používají nejčastěji jutové provazy, protože mají nejvýhodnější vlastnosti. Díky nim lze s partnerem komunikovat: hezky vypadají, hezky voní, výborně se ovládají (jsou v ruce „živé“), nepruží, dobře drží uzly, dobře se rozvazují, jsou příjemné na tělo, nespálí kůži, a podobně …

Typický provaz na shibari má 8 m, průměr 4-6 mm a volnější twist. Ačkoli se jutové provazy dají sehnat i v běžných obchodech (provaznictví, hobbymarkety), nejsou tyto provazy vhodné k shibari, protože jsou příliš tvrdé (utažený twist), kousavé (chlupaté), a napuštěné technickými oleji (smrdí a dráždí kůži).

Jutové provazy pro shibari je tedy potřeba pořizovat od lidí, kteří se na jejich výrobu specializují. Protože výroba takového provazu je poměrně náročná (stáčení pramenů, vypékání, opalování, čištění, olejování/voskování – a to na jednom provazu několikrát opakováno), odráží se to na jejich ceně – jeden obvykle stojí okolo 500 Kč. Vyplatí se však do nich investovat, protože vám přinesou nenapodobitelné zážitky a pohodlně vydrží několik let (v závislosti na způsobu zacházení s nimi).

Zároveň doporučuji navštívit alespoň jeden-dva workshopy či soukromé lekce, abyste jejich potenciál dokázali využít. Pro základní hraní na zemi jsou potřeba cca 3 provazy, pro lepší vyžítí cca 5 a jako „plný set“ i pro komplikovanou práci se udává 13 kusů – to konkrétní číslo ale není důležité – jen pro představu.